Porche 911 Carrera - maketa z hračky 1:24

Úvod » Auta » Tutoriály » Dokončené modely autíček » Porche 911 Carrera - maketa z hračky 1:24

Pro první model makety v našich kroužcích je vhodné použití hračky, která je v měřítku 1:24. Na trhu je velmi mnoho napodobenin skutečných automobilů většinou čínské provenience. Vyskytují se ve dvojí kvalitě, jedny jsou z recyklovaného plastu v cenové relaci kolem 50 Kč a druhé převážně pro západoevropský trh, z plastu, který je kvalitní. Tato autíčka lze sehnat v řetězci hypermarketů a lepších hračkárnách. Většinou jsou to vyvedené modely ze série DTM (MB, Opel a Audi TT), Porsche Carrera v civilní a policejní verzi a také jsem zaregistroval model New Mini Cooper. Pro svou demonstraci jsem vybral hračku Porsche Carrera, se kterou se pak mohou naše děti zúčastňovat seriálu závodů DTM, který jezdíme v rámci našich kroužků. Tento seriál bude v novém školním roce změněn na seriál cestovních vozů. Zde představuji zmíněnou hračku:

Stavbu modelu začneme tím, že hračku opatrně rozebereme. Vyšroubujeme 4 šroubky na spodní straně podvozku. Karoserii si můžeme zatím dát na stranu a opatrně můžeme rozebrat podvozek. Odstraníme setrvačníkový strojek, stáhneme z hřídelek kola a poté můžeme odříznout zadní část podvozku, která je za zadními blatníky. Tento díl pak lze zpátky přišroubovat do karoserie, protože je předepsán našimi pravidly.

Připravíme si materiál na základ podvozku. Jestliže u komerčních autíček výrobci spoléhají na plastické hmoty pro podvozky dráhových modelů, v případě stavby maketových autíček v měřítku 1:24 pracujeme s mosazí, ocelovým plechem, případně ocelovými dráty. Pro potřeby modelářů v našich kroužcích vyhovuje i materiál na výrobu plošných spojů – jednostranný nebo oboustranný cuprextit. Dobře se pájí, lze jej řezat pilkou na kov a pilovat pilníky. Broušení smirkovými papíry je lepším řešením, protože pilníky se časem ztupí. Také nesmím zapomenout na dostupnost tohoto materiálu a jeho poměrnou láci. Problémem je však jeho nízká měrná hmotnost a tím nutné dovážení hotového podvozku většími kousky závaží. Oboustranný cuprextit používám na výrobu domečků pro zadní a přední ložiska. Pro sestavení podvozku budu potřebovat kousky mosazné páskoviny, mosazný profil U, ocelový drát o průměru 1,8 mm (zdrojem jsou dráty do výpletu jízdních kol), cín na pájení a pájecí kapalinu a hlavně výkonnou 100W trafopájku.

Odstrojenou karoserii si položím na milimetrový papír a ostře ořezanou tužkou obkreslím půdorys budoucího podvozku. Označím si pozici, přední a zadní osy. Pak si výkres naskenuji v měřítku 1:1, importuji do vektorového grafického programu a narýsuji pohled na základní desku podvozku. Do plánku již mohu zakreslit i tvar domečků pro přední a zadní ložiska. Je tedy zapotřebí i vědět, jaká ložiska použiji, jestli pro hřídele o průměru 3 mm nebo 2,38 mm. O ložiskách si toho řekneme více v dalším textu, jen je potřeba na to myslet. Stejně tak, je dobré, aby byl model postaven podle nějakých stavebních pravidel. Tento model je navržen tak, aby vyhovoval našim vnitřním pravidlům pro kroužkové závody a pro závody o titul Mistr Větrník. Jednoduše napsáno – motor Falcon nebo jiný pro komerční modely, průměr zadních a předních kol minimálně 24 mm, světlost 2 mm pod celým podvozkem.

Koncepce podvozku je z dílny Karla Sikory z KAM v Jablonném v Podještědí. Je to osvědčená konstrukce našich maketových modelů GT a MC podle pravidel SMČR. I když v této kategorii jsou většinou podvozky z mosazného nebo ocelového plechu, mám vyzkoušeno, že tento systém funguje i v případě, že je podvozek z cuprextitu. Podvozek je za dvou částí, které jsou spolu propojeny tak, aby se vůči sobě mohli pohybovat a tak vlastně napodobovat chování modelu na dráze ve srovnání s chováním skutečného automobilu na závodní dráze. Střední část (ta je hlavní) je cetrálním prvkem, který nese domečky s ložisky, převody, vodítko a motor. Druhou část podvozku tvoří dvě bočnice, které jsou navzájem spojeny ocelovým drátem a zajištěny pomocí dvou čepů a dvou oček (ty jsou z mosazného profilu U 3 x 3 mm) ke střední části podvozku. Bočnice umožňují připevnění karoserie na podvozek a tím je umožněno její naklánění v zatáčkách a také větší stabilita modelu vůči převalení. Podotýkám, že se cuprextit dobře pájí, ale je hodně citlivý na přehřátí měděné folie, která se pak může odlupovat od sklolaminátového podkladu. Bočnice (nebo i hlavní část) mohou být vyrobeny z ocelového nebo mosazného plechu, čímž se posune těžiště modelu blíže ke dráze a model je pak více stabilní.

Přejdeme k výrobě přední nápravy. K tomu je zapotřebí podle plánku nejprve vyrobit domečky předních ložisek z oboustranného cuprextitu, sehnat nebo vyrobit přední ložiska a rozhodnout se, jestli použijeme kolečka přímo z hračky nebo na modely SRC nebo kolečka z komerčně vyráběných autíček. Já jsem se rozhodnul pro kolečka z Ites formulí, která se prodávají jako náhradní díly. Jsou z tvrdší gumy a hlavně mají mnou požadovaný průměr předních kol 24 mm. V případě, že stejně jako já, máte přední hřídelku o průměru 3 mm, můžete použít místo soustružených ložisek mosazné trubičky o průměru 4/3 mm. Pájíme přesně a čistě na určené místo, nejprve domečky a poté trubičky s nasunutou hřídelkou. Stále kontrolujeme rovnoběžnost hřídele s deskou podvozku. Podle potřeby připilujeme otvory v domečkách, aby hřídel byla v potřebné poloze.

Můžeme se pustit do zhotovení zadní hnané nápravy. Domečky ložisek jsou opět z oboustranného cuprextitu ale kvůli pevnosti mají širší základnu. Ložiska by měla být kvalitnější, buď je nám někdo vysoustruží z bronzu nebo alespoň z mosazi, nebo je koupíme od nějakého modeláře na závodech. Vůbec si nedělejme velké násilí - byly doby kdy jsem si musel vystačit s ložisky, která jsem si zhotovil z dříků mosazných šroubů M6. Z nich jsem uřiznul kus dlouhý 6 mm a ve stojanové vrtačce provrtal skrz vrtákem o požadovaném průmeru. I taková ložiska mi fungovala několik let. Můžeme v krajním případě požít i kus mosazné trubičky. V případě takového modelu neposlouchejte řeči o toleracích. Trochu jiná je teorie a úplně jiná je praxe. Zadní kola si necháme vysoustružit z duralu nebo opět koupíme hotové disky na závodech. Stejně tak postupujeme i v případě mechových obručí na pneumatiky. Pro potřebu našich dětí vše zajišťuji větším nákupem pryžových desek. Popis lepení a broušení koleček můžete najít na mých stránkách v různých tutoriálech. Problém můře nastat s ozubeným kolem a pastorkem, ale i tento materiál se dá sehnat. Důležitý je převodový poměr, který by neměl být pro tento motor a tuto kategorii modelů větší než 1:5. modul převodů používám 0,5 nebo 0,4 ( jinak pitch 48 nebo pitch 64). Postup pro pájení je stejný, jako v případě přední nápravy, jen je ještě potřeba dbát na to, aby rozvor náprav byl na každé straně podvozku stejný.

Připravíme si materiál pro montáž vodítka. Používáme klasická vodítka pro SRC modely a stejně tak kartáčky (sběrače) Alpha. Držák vodítka zhotovuji převážně z mosazného plechu, v tomto případě jsem použil mosaznou pásovinu 10 x 2 mm a tím jsem přidal trochu hmotnosti na přední část podvozku. Držák vodítka lze připájet, ale je vhodnější připevnění šroubky kvůli možnému nastavení vodítka do optimální polohy. V tomto případě jsem použil šroubky M2 se zápustnou hlavou, aby nevyčnívaly přes spodní stranu podvozku. V některých případech jsem použil jako držák vodítka i děrované pásky ze stavebnice Merkur.

Karoserii je zapotřebí k podvozku připevnit. Jak jsem již psal výše, tak karoserie by měla být k podvozku připevněna tak, aby se vůči němu trochu pohybovala a tak trochu eliminovala setrvačné síly a pomáhala modelu měnit jeho těžiště. Někteří „modeláři“ řeší tento problém přilepením karoserie k podvozku pomocí lepící pásky, která je v lepším případě transparentní. Nemusím nic psát o estetickém zážitku z makety, která je přelepena šedým pásem montážní pásky. U konstruktérů maket se vžil způsob připevnění karoserie pomocí kvalitních ocelových špendlíků, které se zasouvají do bočních držáků skrze otvory v boku karoserie. K tomu je však potřeba si držáky vyrobit. Potřebujeme k tomu mosazný pásek o šířce asi 4 mm a já používám mosazný plech o tloušťce 0,5 mm. Další část držáčku tvoří mosazná trubička o průměru 2/1 mm. Postup výroby takového držáčku můžete najít opět na mých stránkách, jen tedy stručně – do pásku si nejprve vyvrtám otvor o průměru 1 mm, pak plíšek naohýbám. Skrze vyvrtanou dírku vyvrtám další otvor na druhé straně ohnutého pásku do tvaru písmene U stejným vrtákem a pak tento otvor zvětším na průměr 2 mm. Do většího otvoru připájím trubičku, která má délku kolem 15 mm. Držák připájím na určená místa podvozku. Vhodné je použití postupu – nejprve držák bez trubičky připájet na podvozek a pak teprve vpájet trubičku do otvoru. Pájíme rychle, dobře a čistě. Tím je podvozek připraven k montáži motoru, převodu a kol.

Aby model mohl jezdit, tak musíme namontovat motor. Většina motorků nabízí možnost přišroubování pomocí otvorů se závitem na čele motoru k nějakému držáku. V podmínkách SRC modelů se tento způsob prakticky nepoužívá a motor se prostě k podvozku připájí. Jen upozorňuji, že neodborným pájením a přílišným zahřívání motoru snižujete jeho výkon a tím i životnost. V případě maket pro naše děti to řeším tak, že na „obal“ motorku připájím patky z mosazného plechu a pak teprve pomocí těchto patek motor připájím k podvozku. Má to výhodu v tom, že motor nemusím dlouho zahřívat a lépe se mi demontuje v případě jeho poruchy. Patky tvoří 1 mm mosazný pásek o šířce asi 4 mm. Na připravený motor musíme upevnit pastorek. Jsou mezi námi zastánci pájení pastorku a lepení pastorku. Protože pracuji i s leteckými modeláři, tak jsem se nechal poučit a používám druhý způsob, lepení. K tomu používám lepidlo na pastorky, které používají elektroletci ve svých převodovkách. A že tam jde o několikanásobně větší krouticí momenty, to nemusím zdůrazňovat. Lepidlo používám i pro pastorky v lexanových kategorií a přesto se stane málokdy, že spoj nevydrží a většinou je chyba v tom, že jsem lepidlem šetřil. Způsob práce najdete opět v tutoriálech na mých stránkách.

Je načase se pustit do kompletace celého modelu. Do zadních ložisek nasuneme hřídel a na ni vsuneme ozubené kolo, které přitáhneme k hřídelce červíkem. Hřídelka by měla přesahovat stejně na obě dvě strany. Motor položíme patkami na podvozek a přisuneme pastorkem k ozubenému kolu tak, aby zuby do sebe zapadaly. Mezi zuby pastorku a ozubeného kola dáme cigaretový papírek, v případě modulu 0,5 přeložený přes sebe. Tím nastavíme vůli mezi zuby, která by měla být tak akorát. Držíme ozubená kola prsty u sebe a pohybujeme zadní částí motorku tak, aby úhel mezi zadní hřídelí a pomyslnou osou motorku byl co nejmenší a motor se zároveň nedotýkal hřídele. Polohu jsme našli a můžeme opatrně za patky motor připájet k podvozku. Papírek vytáhneme z ozubení pryč a zkusíme protočit zadní hřídel i s motorkem.

Je zapotřebí přivést elektrický proud z kartáčků do motoru. K tomu jsou nejvhodnější kablíky se silikonovou izolací a většího průřezu vodiče. Pro dráhy v České republice platí, že auto jede dopředu, jestliže připojíme minus pól zdroje na levý kartáček po směru jízdy. K tomu nám postačuje i plochá baterie, abychom to vyzkoušeli. Nyní můžeme přimontovat kolečka a nastavit rozchod kolo. Kola by neměla přesahovat obrys karoserie. Jak to dosáhnout ? Změřte si karoserii přes blatníky a nastavte pomocí podložek tento rozměr na vnějších hranách kol na jedné i druhé nápravě. Zpravidla může být rozchod kol vepředu i menší než je šířka přes blatníky. A podvozek je hotov.

A čeká nás zatím poslední krok předtím, než auto vyrazí na dráhu. Je zapotřebí sesadit podvozek a karoserii k sobě a svrtat díry držáků karoserie na podvozku s boky samotné karoserie. Sesadíme tedy obě části k sobě tak, jak je to správně a přes otvory v držácích provrtáme karoserii vrtáčkem o průměru 1 mm. Provedeme to u všech 4 držáků, stále kontrolujeme, jestli se nám karoserie vůči podvozku neposunula. Máme-li hotovo, pak karoserii sundáme a můžeme otvory v karoserii zvětšit vrtákem o průměru 1,6 nebo až 2 mm. Předstartovní příprava se blíží. Je zapotřebí kápnout malé kapičky oleje do ložisek, nedělejme z toho vědu, stačí olej do jízdních kol. Olej dávkuji injekční stříkačkou s jehlou tzv. insulínkou. Mezi zuby převodu nanesu párátkem vazelínu jen na jedno místo a protáčením se roznese po všech zubech. Připravím si čtyři špendlíky (ne se skleněnou hlavičkou), asi v polovině délky je mírně ohnu, sesadím karoserii s podvozkem a špendlíky zasunu skrze díry v karoserii do držáku až na doraz. Ohnutí špendlíku mi zabezpečuje, že mi špendlíky nebudou vypadávat ven. Auto je připraveno ke zkušebním jízdám.

Tento návod byl uveřejněn v pozměněné podobě i v RC Cars 2/2009.